. Přechod pouště

Přechod pouště


          Původně jsem chtěl o přechodu pouště napsat vyprávění sám, ale nedávno jsem byl požádán redakcí Plzeňského deníku o rozhovor o této akci. Napadlo mě, že otázky kladené jiným člověkem mohou zajímat i ostatní, a proto jsem se rozhodl uveřejnit přepis rozhovoru, který vyšel v sobotní příloze Plzeňského deníku 16.února 2002. Přepis rozhovoru je zde uveřejněn s laskavým svolením redakce.

Fotografie




Žhavým peklem pouště Atacama


         JOSEF KEJHA
         Foto DOMINIKA VAŇKOVÁ
         RADEK FORMAN


         S extrémní fyzickou a psychickou zátěží má plzeňský cestovatel Radek Forman velkou zkušenost. Před pěti lety byl účastníkem české polární expedice vedené Jaroslavem Pavlíčkem. V Antarktidě, na ostrově Nelson, tehdy podstoupil zajímavý experimet: jako Robinson prožil několik měsíců zcela sám na tamní české polární stanici. Návrat z drsné Antarktidy si ještě prodloužil o dvouměsíční putování po Chile. A tehdy si usmyslel, že se do jižní Ameriky jednou vrátí. S jakým cílem?

         
Tenkrát mě fascinovala zvláštní krása krajiny kolem vyschlého solného jezera, ležícího v obrovské poušti Atacama.

         Takže před pěti roky vznikl nápad, že to suché jezero jednou přejdeš?

         
Ano. Jenže nápad mi vlastně vnukli místní policisté. Tenkrát jsem se na jedné policejní stanici informoval kudy jet a co je v okolí zajímavého k vidění. Ochotně mi poradili, ale hlavně zdůraznili, abych neopouštěl značené cesty: pokud nechci dopadnout jako onen turista, který se v oblasti Salar de Atacama ztratil. Jeho pozůstatky objevili náhodou, až po roce. Na důkaz mi pod nos strčili fotografii mumifikovaného dobrodruha. Pro mě to byla výzva: lze v tak extrémních podmínkách přežít několikadenní pochod?

         Na to se možná ptal i tvůj mumifikovaný předchůdce. O jak extrémní podmínky se jedná?

         
Šedesátistupňové horko na slunci, když stín se na poušti hledá jen stěží. A pak terén, v kterém se dá ujít tak dva tři kilometry za hodinu: v písku se nohy boří, a kráčet po zemi poseté krystaly je ještě horší. Původně jsem si plánoval trasu dlouhou sto padesát kilometrů: když jsem to ale viděl a zkusil terén, snížil jsem ji na polovinu.

         Těch pětasedmdesát kilometrů se nezdá až tak mnoho...

         
Možná pro někoho, kdo nic podobného nezkusil.

         Kolik vody a dalších zásob jsi nesl na zádech?

         
Pochopitelně co nejmenší zátěž, ale i tak při startu vážila moje krosna kolem dvaadvaceti kilogramů. Plánoval jsem třídenní pochod a na každý den spotřebu čtyř litrů vody. Můj odhad ale v praxi neseděl: těch dvanáct litrů vody mi s bídou postačilo na dva dny.

         Měl jsi spojení s okolním světem?

         
Neměl. Zvolil jsem si typ akce, o níž není nikdo informován: tedy bez mobilu i vysílačky.

         Nebylo to až příliš riskantní?

         
V případě kolapsu a jiných nepředvídatelných událostí byla jedinou nadějí na záchranu moje přítelkyně Dominika. Po třech dnech měla čekat s pronajatým autem na předem smluveném místě, kam jsem měl v tom čase dorazit. A pokud bych se neobjevil do rána dalšího dne, měla požádat o pomoc místní policii.

         Jak se ti šlo?

         
Vybral jsem si trasu po západním břehu jezera, kde je čirá pustina bez jediné vísky nebo oázy. První den jsem celkem dodržoval plánovaný režim: po hodině chůze dvacet minut pauza, po třech hodinách šedesátiminutový odpočinek. V té rozpálené peci to ale bylo mnohem obtížnější, než jsem si původně dokázal představit.

         Potil ses?

         
Vůbec ne. Pot asi hned schnul na kůži, ale dehydratace organismu byla obrovská. Spotřeboval jsem polovinu zásob vody a před sebou měl pořád dvě třetiny trasy.

         Změnil jsi plán?

         
Upravil. Druhý den jsem vyrazil už za svítání s jasným cílem: dojít co nejdřív k pohoří Cordillera de la Sal, rychle si najít stín nějakého skalního převisu a tam přečkat největší žár. To se mi naštěstí podařilo. Odpočinek jsem si nakonec protáhnul do pozdního odpoledne, chybějící kilometry jsem pak doháněl v noci.

         Noc na poušti prý bývá chladná...

         
Teplota klesla přibližně na deset stupňů, což je padesátistupňový rozdíl oproti teplotě ve dne. Na žízeň ale tohle ochlazení mělo pramalý vliv. V tu noc jsem dopil železnou zásobu - poslední litr vody.

         Vůbec nemluvíš o jídle...

         
Protože jíst se prostě nedalo. Rok jsem trénoval cosi jako velbloud s karavanou na poušti, ale v praxi to bylo jiné. Překvapilo mě, že do sebe nedostanu ani čokoládu, prostě nic, jenom vodu.

         A třetí den?

         
Ráno jsem cítil problémy: tep se mi zvýšil na 110 za minutu, horolezecké boty mi připadaly jako z olova... A v poledne jsem zjistil, že nejsem na dohodnutém místě, ale někde úplně jinde. Na pětasedmdesátém kilometru, kde měla být podle mapy silnice, byla jen poušť.

         Jak ses v tu chvíli cítil?

         
Hodně mizerně, ve velkém průšvihu. K civilizaci na protějším břehu jezera bylo odtud nejméně šedesát kilometrů. A voda žádná.

         Kde byla Dominika?

         
Čekala s autem na domluveném místě - třicet kilometrů ode mne, což jsem v tu chvíli nevěděl: mapa byla v údajích o kilometrech hodně nepřesná. Viditelnost v poušti je naštěstí velká - směrem dovnitř jezera byla továrna na výrobu soli. Podle mapy jsem odhadl vzdálenost na patnáct kilometrů. Uvědomil jsem si, že je zrovna poslední den roku. Pracuje se tam i na Silvestra? A pokud ano, do kolika hodin? honilo se mi hlavou.

         Risknul jsi to?

         
Nic jiného mi nezbývalo. Kráčel jsem přes největší slunce a po několika hodinách se ta zatracená fabrika vizuálně nepřiblížila ani o píď: pořád se mi zdála stejně daleko, jako fata morgana. Nakonec se mi podařilo dojít na cestu se stopami kol od náklaďáků. To už jsem nebyl schopen vůbec nic unést, a tak jsem zahodil bágl, fotoaparát, prostě všechno... Kolem páté jsem se tam skoro doplazil. Klika, lidi tam ještě byli, končili v šest.

         Jak tě přivítali?

         
Viděli jak vypadám a rychle mě odvedli k vodě: vypil jsem asi tři litry... Potom jsem byl už schopen říct, jak jsem se tam vzal.

         Co bylo dál?

         
Ti dobří lidé zatelefonovali o pomoc na nejbližší policejní stanici. Karabiniéros přijeli rychle. Vysvětlil jsem jim svoji prekérní situaci a policisté se zachovali skvěle. Naložili mě do auta, cestou jsme vyzvedli můj odhozený bágl, a pak mě dovezli na místo schůzky s Dominikou. Nechala mi tam lístek se vzkazem, ale ten jsem v onu chvíli přehlédl.

         Na silvestrovské oslavy asi nebyla ta správná nálada...

         
Fakt ne. Karabiniéros mě zavezli k sobě na stanici v obci Toconao a nabídli mi nocleh. Trochu slavili, raději jsem zvolil nocování pod širákem. Silvestrovskou noc jsem tedy prospal před policejní stanicí. Ráno mě pozvali na snídani, což bylo moje první jídlo po celé té anabázi. A tehdy se tam nečekaně objevila Dominika, která přijela ohlásit, že jsem se ztratil v poušti.

         Když to celé shrneš, splnilo se tvoje očekávání?

         
Určitě splnilo. Už vím, kde jsou moje hranice, kam až v extrémním prostředí sahají. V Antarktidě jsem si vyzkoušel zimu a samotu, tady zase horko a žízeň. Že to bude tak těžké, jsem ale nečekal.

         Po Chile jste putovali celkem tři měsíce. Není to hobby jen pro milionáře?

         
Záleží, jaký komfort cestování člověk vyžaduje. My jsme většinou nocovali pod stanem nebo pod širákem, v městech jsou zase levné, ale čisté ubytovny. Cestovali jsme většinou stopem, auto jsme si pronajali jen na tři týdny. Tři měsíce v Chile stály každého šedesát tisíc, včetně zpáteční letenky.

         Kam to bude příště?

         
Určitě se chci vrátit do jižní Ameriky. Láká mě Peru, Bolívie, Kolumbie, amazonské pralesy...