Takže, opět  SRPEN  1968




          Několik dnů před vánocemi v roce 2004, jsem prohledával svůj, značně rozkramařený archiv. Hledal jsem delší dobu podkladové materiály, pro internetové stránky, jednoho mého velice dobrého známého.
          V okamžiku, kdy jsem se dostal na dno zásuvky a prohrabal se zhruba 2000 fotografiemi, mi zatrnulo u srdce. Doslova to se mnou cuklo. Uviděl jsem totiž svazek fotografii, který mi půjčila bráškovo žena. Hledal jsem je nejméně rok. Na spodku této zásuvky, pod hromadou materiálu o satelitních amatérských anténách, leželo několik balíčků fotek Mezi těmi všemi hromádkami, ale byla jedna, o které jsem okamžitě věděl, že je to ta, co jsem takovou dlouhou dobu hledal.
          Stará zpuchřelá gumička praskla při prvním pokusu ji svléci a přede mnou se rozsypalo drama, které se odehrávalo u nás před 36 léty.

          Tyhle fotky udělal, během 21.8.1968 můj bratr Jiří Okamžitě jsem si vzpomněl na tu chvíli, kdy jsem se o okupaci dozvěděl. Tu noc mě někdo neurvale kopnul do postele a prohlásil " Vstávej vole, bude válka." Je to neskutečné, ale přesně si pamatuji, jak jsem těch několik prvních minut prožil a co jsem dělal. V tu dobu jsem zažíval konec prvního ročníku základní vojenské služby, v provinčním městečku Kadaň. Doopravdy jsem si tenkrát myslel, že je to možné a skutečně bude válka. Naštěstí se to nestalo.

          Moje sestra asi tušila, jak to tu dopadne. Moc se nerozpakovala a emigrovala se svým manželem do NSR, ještě před rokem 1968. Problémy jsem měl tedy, už na vojně. Politruk chtěl, abych jí napsal dopis. Měl jsem ji přesvědčit, aby se vrátila. Síla, později jsem zjistil, že to vlastně nic nebylo. Absolutně jsem netušil, jak její emigrace, se mnou v budoucnosti zamete.

          Po vojně jsem dělal civilního zaměstnance v řadách armády. Jednoho dne k náčelníkovi dorazil přípis, že není možné tyto lidi, tedy ty, kdo mají v rodině emigranta, v armádě zaměstnávat. A tak jsem se jednoho pondělí, v deset hodin dopoledne, ocitnul, s výstupním razítkem v občance, na konečné devítky v Motole Vidíte jak to šlo rychle. V půl osmé jsem přišel do práce a v deset jsem byl nezaměstnaný. Začal jsem hledat práci a vypisovat spoustu dotazníků. Na jednu stranu jsem nemusel nic moc vysvětlovat, co se týče srpna, ale na druhou stranu, když jsem uvedl, že mám sestru emigranta, výsledek byl jasný. Po čtrnácti dnech putování po různých podnicích, jsem narazil na lidi kteří byly natolik solidní, že se nebáli mě zaměstnat, Navíc, když si to uvědomím zpět, možná riskovali i svoje místo. Faktem je, že jsem naprosto živelně nenáviděl tehdejšího kádrováka, ale určitě jemu vděčím za to, že jsem si nemusel hledat jiné místo. Je velice malá pravděpodobnost, že ještě žije. Přesto bych jemu a tehdejšímu vedení hospodářské správy, chtěl alespoň touto cestou poděkovat. Je s podivem a neuvěřitelnou hříčkou osudu to, že jsem se stal řidičem a rozvážel se zbraní pod sedadlem deset let po Praze zlato a zlaté šperky. Jak vidíte, cesty osudu jsou skutečně nevyzpytatelné.
          Léta utíkala a abychom s rodinou žily trochu rozumě, dělal jsem skoro celých patnáct let, druhé zaměstnání Nejdříve umývače oken a potom topiče v kotelně domu, kde jsem s rodinou bydlel. Jako dneska vidím svou první výplatu z OPBH Prahy 1. Bylo to celých 860 korun za měsíc dřiny v kotelně.
          Jen tak mimochodem, za dobu, co jsem topil, tedy těch 16 let jsem zažil na Praze 1, dva případy udušením kysličníkem uhelnatým. Jednoho topiče jsem vynášel osobně na zádech ze zaplynované kotelny. Dodnes se divým, že jsem tam nezůstal taky. Je to jeden ze dvou okamžiků v životě, kdy jsem měl vyloženě zkratové jednání. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, je mi zle.

          Tedy, abych se vrátil zpět. Fotografie po vyvolání okamžitě po známém poslal brácha sestře do NSR. Byly tam druhý den. Z části z nich, vznikla foto reportáž pro noviny a tady se dost pátralo, kdo je dělal. Dá se na nich postupně projít, celý 21 srpen po Pražských ulicích Děj se začínal odvíjet v na Florenci, pak v Karlíně, potom ÚV KSČ, následoval rozhlas a poslední jsou z Karlova a Palackého náměstí Poslední fotky jsou udělány pravděpodobně až pozdě odpoledne a kvalita tomu tak odpovídá. Bratr zemřel v roce 1990 a dnes už není, koho se zeptat, jak to doopravdy bylo.

          Je neuvěřitelné, co dokáže moderní technika. Fotografie jsou formátu 6 x 9 cm, skutečně mizerné kvality. Původní fotky formátu 13 x 18 neexistují, nebo je má někdo z bráchových známých. Zrovna tak negativ se nepodařilo najít. Možná někdy, kdo ví....

          Takže foceno EXA 1b, s šachtou dnes už muzeální exponát, film pokud se pamatuji asi černobílá Agfa a vyvoláno určitě v Rodinalu. Naskenováno... skener Canon, úprava Photoshop 7. Přiznám se, že u některých fotek, jsem do doby, nežli jsem je upravil, nevěděl odkud a kam jsou foceny. Měl jsem v podstatě neuvěřitelné štěstí, že jsem se v pozdějších létech pohyboval téměř denně, na místech, kde se děj odehrával. Václavské a Karlovo náměstí, Jindřišskou a Vodičkovou ulicí jsem chodil denně. Zrovna tak Na Moráni a Florenc. Do Klimentské ulice chodily děti do školy a přes náměstí Republiky jsem chodil do práce.

          Je s podivem, jak se našim přátelům podařilo bez problémů snížit naši životní úroveň a zároveň ji po celou dobu co tu byly, tam i udržet. Divým se jen najivkům, co si myslely, že je nás v ČSSR čtrnáct milionů. To bylo překvapení, když odešli, že je najednou o 1/15 potravin nadbytek. Samozřejmě, že jsou tu i dneska lidé, kteří litují, že tu nejsou. Definoval bych to tak, že nemají rovný charakter, ale...


         Snad se nám ty charaktery časem trošku srovnají a nebudou tak pokroucený, jako nadpis této webové stránky. Jsem pořád optimista. Třebas bude doba, kdy i ten nápis bude rovný.

          Dnes je mi 59 a ničeho nelituji. Konečně jsme se všichni poučily (snad ). Osobně se přiznám, že jsem nevěřil, že vojska odejdou. Jsem rád, že jsem se toho dožil a můj nejhlubší dík patří panu Kocábovi a lidem kolem něj. Vím je to značně zjednodušené, ale valná většina národa, to snad tak vnímá. Doufám jen, že tuhle anabázi už nikdy nezažijeme.

          Na závěr bych chtěl také poděkovat, manželce mého bratra za svolení k prezentaci těchto fotografii a hlavně, celé to žila s ním

          Ještě několik slov na závěr. V roce 2015 zrušilo ic.cz bezplatné stránky. Přinutilo mě to tudíš zajistit si placené místo. Při té příležitosti, jsem provedl kontrolu, jestli všechno chodí, jak má. Opravil jsem několik nejhorších pravopisných chyb a dodělal tagy title a alt. Pro toho kdo neví o co jde - jde o zobrazování popisků ve všech prohlížečích.

          Děkuji Vám za pozornost, kterou jste mi věnovali.




         Jan Větrovec (old)