Příchod zimy

          21. března začal podzim, ale v Antarktidě to představuje spíše příchod zimy, protože o podzimním počasí se tady příliš mluvit nedá. Teplota až na malé výjimky nevylézala nad nulu, téměř neustálé vichry mi ztěžovaly pohyb venku a potůček, ke kterému jsem dříve chodil pro vodu, byl trvale zamrzlý, což pro mě znamenalo zdlouhavé cesty s kanystry a sekyrou k ledovcovému jezírku, kde jsem musel prosekávat led.
          Není proto divu, že jsem nyní trávil více času uvnitř, i když jsem samozřejmě využíval každé vhodné příležitosti k pokračování venkovních prací a sběru naplavenin. Musel jsem se věnovat především zadní stěně stanice, která sice není tolik vystavena účinkům bouří přicházejících z moře, ale po loňské zimě se na ní objevilo několik trhlin, které by mohly pro nastávající zimu představovat značné riziko. Oprava však postupovala pro nepřízeň počasí velmi pomalu. Navíc jsem byl nucen na dva dny zanechat všech namáhavých prací, protože se mi znovu vrátila bolest do spodní části zad a do levé nohy .
          Koncem března jsem se rozhodl přerušit pravidelné hladovky, protože se blížil 1. duben, což byl datum stanovený pro pokus o navázání spojení s Jardou v Praze. Věděl jsem, že někdy kolem tohoto data budu muset absolvovat přejezd úžiny a nechtěl jsem proto ztrácet energii dalším hubnutím. Zároveň jsem si začal připravovat věci na přejezd a pro bivak na druhém ostrově, protože bylo jasné, že jakékoliv příznivé počasí musím k plavbě využít. Zatím však stále foukal silný vítr a stav moře neklesal pod stupeň tři.
          Po vynechání hladovek jsem si uvědomil, že zásoby jídla se začínají citelně zmenšovat. V krabici sušeného mléka jsem měl na dně asi tři polévkové lžíce, krupičková kaše už došla, hrách také a můj jídelníček se omezil na rýži, fazole a občas jsem z hrubě mletého zrní napekl suché placky, které jsem si mazal marmeládou. Nyní jsem si jich připravil dostatek, protože z jídel, která jsem měl k dispozici, představovaly obilné placky nejlepší variantu výživy na Ostrově krále Jiřího, kde budu odkázán na malý plynový vařič, na kterém bych fazole nebo rýži asi mnohokrát neuvařil.
          28. března přišlo nečekané oteplení. Teplota se vyšplhala až na +5 stupňů C, ale tuto změnu bohužel přinesl silný vítr, vanoucí nezvykle ze severu.Elektrárnu jsem musel odstavit* už před několika dny, protože síla současných větrů přesahovala nejvyšší stupeň jejího možného zatížení (respektive zatížení jejích lopatek), ale při dnešním směru větru jsem musel nastavení generátoru změnit. Vítr neustále zesiloval a moře večer dosáhlo stupně čtyři. Celý den jsem strávil ve stanici, která sténala pod nárazy vichřice. Když jsem večr uléhal ke spánku, netušil jsem, že mě čeká ještě horší noc než ta, kterou jsem zažil na začátku března v refugiu.
          Usnul jsem jako obvykle kolem dvanácté hodiny, ale už za hodinu jsem byl znovu vzhůru. Rachot a řev vichřice v žádném případě neumožňovaly spánek. Stanice doslova praskala ve všech spojích a dokonce jsem cítil znatelné chvění celé stavby, což jsem dosud nezažil. Lůžko pode mnou se chvělo a dvojité výplně v oknech zvonily pod tlakem větru. Přemýšlel jsem, jaké by to asi mělo následky, kdyby výplň v okně povolila nebo kdyby se přetrhlo některé z kotevních lan, jistících stavbu stanice. V tomto ohledu jsem měl větší obavy především o letní domek, protože jeho osamocená poloha a jeho tvar zapříčiňují větší fyzické zatížení při takovýchto vichřicích.

          Protože jsem nemohl spát, rozsvítil jsem a krátil si čas čtením. Noc za neustálého běsnění živlů přešla do svítání, které se projevilo nepatrným zesvětlením v oknech. Říkám nepatrným, protože vzduch za okny byl téměř vyplněn sněhovými vločkami ženoucími se od Atlantiku, takže ani po úplném rozednění nebylo venku příliš světla. Šedivé přítmí umocňovalo atmosféru bouře dokonce více než černá noc. Teplota v místnosti klesla na 7 stupňů C, ale přesto jsem nemohl zatopit, protože tah větru by okamžitě vytáhl všechno teplo komínem, aniž by se vzduch uvnitř ohřál. Vstal jsem proto, abych se trochu zahřál pohybem a uvařil si snídani.
          Při vstupu do kuchyně jsem se na vlastní oči mohl přesvědčit, co všechno může způsobit nepatrně poškozené těsnění kolem okna a v rohu místnosti. Na podlaze ležela deseticentimetrová vrstva sněhu a vločky vesele vířící vzduchem se ukládaly na police, nádobí a veškeré další věci v kuchyni. Pokusil jsem se škvíry kolem okna provizorně utěsnit, ale bez vhodné těsnící hmoty to valné zlepšení nepřineslo. Soustředil jsem se proto spíše na přemístění věcí, kterým by mohlo vlhko uškodit, do vedlejší místnosti, abych předešel jejich úplnému zničení. Za současného stavu mojí spižírny jsem si nemohl dovolit nechat zplesnivět zbývající zásobu fazolí a rýže.
          Bylo půl deváté, když mě z činnosti vyrušil nezvyklý zvuk, který se náhle ozval a jehož hlasitost se neustále zvyšovala. Trvalo mi snad jen půl sekundy, než mi došlo, o co se jedná. To je přece vrtule elektrárny! Vždyť byla odstavená, aby se netočila! Nco se muselo stát nejspíš se přetrhl kotevní úvaz, jistící elektrárnu v zajištěné poloze! Okamžitě musím něco podniknout!
          Vzhledem k teplotě uvnitř jsem byl obutý i oblečený, takže jsem vyběhl z kuchyně, proběhl skladištěm, tvořícím jakousi předsíň stanice a otevřel venkovní dveře. Vichřice se mě snažila zatlačit zpět a do očí mi hnala miliony sněhových vloček. Srážela mě k zemi, ale přece jen se mi podařilo v předklonu překonat vzdálenost mezi stanicí a letňákem, kde jsem se dostal trochu do závětří a mohl se lépe rozhlédnout. Zvedl jsem oči k lopatkám větrné elektrárny a rázem mi bylo jasné, že nemám žádnou šanci. Situace byla horší, než jsem čekal.
          Jak jsem správně předpokládal, vrtule byla odjištná a tudíž samovolně nastavená proti nejprudšímu větru. Točila se zběsilou rychlostí a vydávala přitom vysoký kvílivý zvuk. Problém byl však v tom, že nedošlo k přetržení jejího kotevního úvazu, ale k uvolnění spoje, který spojoval generátor a vrtuli se spodním ráhnem, jištěným zmíněným kotevním úvazem. To znamenalo, že ze země jsem mohl přemisťovat úvaz kamkoliv, aniž bych tak pohnul generátorem o jediný centimetr. A protože stožár elektrárny je připevněn na straně stanice vzdálenější od Atlantiku, nezbývala ani možnost vylézt na střechu, dojít ke generátoru, natočit ho a pokusit se ho připevnit zpět ke spodnímu ráhnu. Tato možnost by při směru vichřice ženoucí se právě od Atlantiku představovala jedinou variantu - protáhnout se při chůzi po střeše kolem svištící vrtule. Jestli si dovedete představit vrtuli s téměř metrovým rozpětím, točící se ve větru rychlostí (dle mého odhadu) 120 km/h, nakloněnou střechu širokou asi tři metry, kluzkou od sněhu a k tomu si domyslíte podmínky viditelnosti za sněhové bouře, dáte mi, doufám, za pravdu, že pokus o toto řešení by se rovnal sebevraždě.
          Tyto myšlenky mi prolétly hlavou, ale než se stačily vynořit další, vyřešila se situace sama. Kvílivý zvuk vrtule se v jedné desetině sekundy vyhrotil, ozvala se praskavá rána a kvílení okamžitě ustalo. Lopatky elektrárny zmizely a na stožáru zůstal jen ohnutý generátor. Nad ostrovem se neslo opět jen svištění vichřice, jehož zvuk, jako by se vysmíval mým černým myšlenkám. Konec svícení, protože napětí v akumulátorech musím šetřit pro případné nouzové použití vysílačky. Žádné dobíjení baterií.. "Romantické" večery při petrolejce. Ještěže jsem všechny petrolejky asi před čtyřmi dny vyčistil a opravil. Jako bych to byl tušil, že je budu potřebovat!
          Nyní už tedy nemělo smysl stát venku a vymýšlet kroky k záchraně elektrárny. Znovu jsem se předklonil téměř do podřepu a proti směru vichřice jsem se prodíral zpět ke dveřím. Skrze sněhovou vánici se mi podařilo zahlédnout rozbouřené moře, na kterém se jedna za druhou hnaly třímetrové vlny a tříštily se o břeh. S hrůzou jsem zjistil, že dostřikují až k našemu plovoucímu kontejneru, ležícímu na břehu. To by tak ještě scházelo, aby ho voda odnesla a zničila! Jako by nestačil průšvih s elektrárnou. Ale za současného stavu počasí jsem nemohl udělat vůbec nic. Nemohl jsem riskovat, že by mě některá z vln při pohybu kolem kontejneru zasáhla. Vrátil jsem se tedy dovnitř a doufal, že kontejner vydrží na svém místě.
          Sněhová bouře trvala až do šesti hodin večer. Celý den jsem netopil, takže teplota v místnosti slezla až na 5 stupňů. Na večer jsem si již připravil a naplnil tři petrolejky, které jsem rozmístil po místnosti, abych je mohl podle potřeby zapalovat. Jednu jsem pověsil nad stůl, druhou doprostřed místnosti a třetí si postavil na polici nad postelí. Petroleje jsem měl dost, takže jsem se nemusel obávat, že jednou zůstanu úplně bez světla. Uvědomoval jsem si ale zvýšené nebezpečí požáru při provozu petrolejek a úzkostlivě jsem dbal na jejich zhasínání , pokud jsem večer stanici opouštěl i třeba jen na pět minut.
          Když se živly vyřádily, vyšel jsem ven, abych zjistil, co všechno vichřice způsobila. Mé první myšlenky patřily kontejneru. S úlevou jsem zjistil, že zůstal na svém místě, ačkoliv všude kolem něj ležely navrstvené drobné ledové kry vyvržené rozbouřeným mořem. Sešel jsem k němu a pomocí kůlů a páčidla jsem ho přemístil o nějakých pět metrů dále od vody. To už by měla být dostatečná vzdálenost, aby nehrozilo stejné nebezpečí jako dnes. Teprve, když jsem ukončil přesun kontejneru, vrátil jsem se ke stanici.
          Nejdříve jsem začal s kontrolou elektrárny. Vylezl jsem na střechu a uvědomil si, že mé chmurné předpoklady byly správné - za současného stavu nejsem schopen elektrárnu zprovoznit. Generátor s ohnutou hřídelí se smutně skláněl k zemi a po stranách z něj trčely pahýly, které zůstaly po ulomených lopatkách vrtule. Otázka je, nakolik je zničen i vnitřek generátoru, ale jedno je jisté - co nejdříve musím podat hlášení Jardovi a příští posádka musí přivézt novou elektrárnu.

          Roztříštěné kousky vrtule jsem nalezl za stanicí ve vzdálenosti 30 až 60 metrů. Posbíral jsem je a pak jsem se věnoval zjišťování dalších škod. Naštěstí už to nebylo tak vážné - pouze nad hlavním vchodem zmizel malý plechový okap, který se mi vůbec nepodařilo najít a na několika místech byly utržené eternitové desky. To vše se dalo bez problémů opravit. Důležité pro mě bylo, že stožár vysílačky vydržel a spojení s ostatními stanicemi tím pádem zůstalo zachováno. Protože jsem žádné další škody nenašel, vrátil jsem se dovnitř, abych uklidil kuchyni. Mezitím jsem si rovněž zatopil v kamínkách, protože jsem se chtěl konečně trošku ohřát. Venku bylo sice jen - 4 stupně C, ale ve spojení se studeným větrem, který stále ještě foukal a zalézal pod oblečení, mi byla pěkná zima.