|
Po opuštění čínské stanice nás venku přivítal studený prudký vítr. Když jsme přišli k úžině, zjistili jsme, že proud se otočil a teče nyní z Atlantického do Tichého oceánu, což je pro přejezd vždy nevýhodnější, ale vítr, který vanul právě od Pacifiku, tuto nevýhodu zmenšoval, protože svou silou by měl člun zbrždovat v jeho snášení proudem. Rozhodli jsme se proto uskutečnit alespoň jeden přejezd. Protože v mojí krosně byl stan potřebný pro bivak, zůstal jsem na břehu, zatímco Jarda s Orkem vyjeli. V případě, že plavba bude pro jednu osobu možná, se měl Orko pro mě vrátit, v opačném případě bych zůstal na Ostrově krále Jiřího. Postupující soumrak mi již zcela zahalil protější břeh, takže jsem ztratil přehled, jestli už kluci přistáli a jestli se Orko vrací. Doba strávená na břehu mi připadala nkonečná a teprve když jsem dospěl k rozhodnutí, že si půjdu hledat vhodné místo pro přenocování, spatřil jsem člun s pádlujícím Orkem. Silný proud mu evidentně d
val zabrat a o to více jsem si cenil jeho ochoty vrátit se pro mě. Za chvíli už přistával u břehu.
"Jak to jde?" vyzvídám. "Budeme si muset hodně najet, viděl jsem, jak vás to snášelo."
"Máš pravdu, ale není to tak nejhorší. Větším problémem je voda před špičkou Metelu. Je tam trojka, ale nemáme jinou možnost, než jet přes ní. Mezi Dartem a Metelem je voda sice klidnější, ale ten proud bychom tam už nezvládli. Stáhlo by nás to na Pacifik."
"A ten vítr nám nepomůže, aby nás tlačil proti proudu?"
"Za normálních okolností by nám samozřejmě hodně pomohl, ale dneska moc ne. Ta voda má obrovskou sílu. Spíš si na něj musíme dávat pozor, protože na té trojce člun dost skáče a vítr se občas dostane pod něj. Není to nic příjmeného, měl jsem problémy, aby mě nepřevracel."
"Fajn, sednu si dopředu, jsem těžší. Zatížíme víc špičku."
"Dobře. A teď už jedeme, za chvíli nebude vidět ani na deset metrů."
Během krátkého rozhovoru jsme uložili moji krosnu na dno člunu a já jsem zaujmul místo na háčku. Orko nás odstrčil od břehu, široce zakleknul a než jsem se stačil rozkoukat, ocitli jsme se uprostřed silného proudu, který se nás snažil přesvědčit o zbytečnosti naší námahy.
Oba jsme zuřivě pádlovali, abychom dokázali člun dostat alespoň kousek proti proudu a projet mezi ostrůvky Heidelberg a Metel. Vítr nám vnášel slané kapičky do očí, ale neměli jsme čas, abychom si mohli oči vytřít. Stejně by to nemělo žádnou cenu, protože vzduch byl plný vodní tříště, vznikající jak záběry našich pádel, tak tříštěním samotných vln. Soumrak pokročil natolik, že jsme se při plavbě řídili především podle směru proudu. Proto jsem se téměř vyděsil, když se přede mnou začal ze tmy vynořovat temný obrys Metelu. Viděl jsem, že nás proud silně unáší a že v žádném případě neprojedeme před jeho špičkou. To je pěkný průšvih, pomyslel jsem si. Jakmile se dostaneme až mezi Metel a Dart, jsme na tom mnohem hůře. Úžina je tam širší a pokud nás proud stáhne až za Dart, jsme na širém moři. V téhle tmě okamžitě ztratíme orientaci. V hlavě mi svitlo krátké spojení: musíme to zvládnout!
"Orko, musíme víc doleva! Ještě víc zabrat!"
"Cože? Neslyšel jsem!"
Vítr a hukot moře přehlušuje moje slova a musím naplno zakřičet znovu: "Doleva, musíme doleva! Jinak to nezvládneme!"
"Dobrý, zabírám!"
Jak se blížíme k Metelu, daří se nám vyjet z nejsilnějšího proudu a postupně zpomalujeme snášení člunu. Díky nevyzpytatelnému proudění spodních proudů, které v těchto místech zřejmě způsobovaly zpomalení hlavního toku, je nakonec možné člun udržet před levým okrajem ostrůvku Metel. To však ještě neznamená definitivní vítězství. Právě na špici ostrova, kde masy vody ženoucí se z Atlantiku narážejí na vysokou skálu, je voda nejdivočejší a vzdouvající se vlny slibují ještě nejednu horkou chvilku.
"Tohle už snad ani není trojka!" křičím na Orka.
"Taky si to myslím!"
Na další slova už není čas, protože vjíždíme do nejhorších vln. Voda na nás stříká ze všech stran a vlny zvedají člun jako dětskou hračku. Snažíme se ze sebe vymačkat všechny síly, ale přes veškerou snahu se mi zdá, že proud bude přece jen silnější než my a dotlačí náš člun až na kolmou skalní stěnu ostrůvku. Tam bychom byli bez šance, protože vlny by člun okamžitě převrátily. Nedomýšlím to raději do konce a soustředím se na jediné: nápřah dopředu, zapíchnout pádlo do vody a prudce přitáhnout! Znovu a znovu! Musíme to vydžet! Musíme!
"Už je to dobrý, jsme z nejhoršího venku!" slyším Orkův hlas.
"Můžeš trochu povolit!"
Podíval jsem se doprava a uviděl jsem, že vystrčená špice ostrůvku zůstala za naším pravobokem. Vlny se zklidnily a místo toho nás opět začal unášet silný proud. Věděli jsme však, že nyní máme vyhráno. Zbývalo překonat posledných sto metrů, ale vzhledem k tomu, že se nám přece jen podařilo projet vlevo od Metelu, měli jsme nyní dostatečnou rezervu a mohli jsme opravdu zvolnit. Napětí ze mne spadlo a znovu jsem nasadil pravidelné tempo pádlování.
Při přistávání na nás již mrkaly hvězdy. Ani jsem se nezatěžoval čekáním, až se příď člunu přiblíží ke břehu natolik, abych mohl doskočit na nějaký kámen a seskočil jsem z člunu přimo do vody, hluboké asi 80 cm. Stejně jsem byl celý mokrý a přitom předcházející námahou tak rozehřátý, že mi ledová voda téměř nevadila. Přitáhl jsem člun s Orkem ke břehu a pomohl jsem mu vystoupit.
"Můžu ti říct, že jsem měl docela pěkný strach," přiznal jsem se mu bez obalu.
"Hlavně ta ztráta orientace byla nepříjemná. Vůbec jsem nebyl schopen odhadnout vzdálenosti."
"Já si myslím, že to byl zatím nejobtížnější přejezd, který jsme tady dosud absolvovali. Ale stálo to za to!"
Při těchto slovech jsme se oba rozesmáli. Uvědomil jsem si, jaké uspokojení může přinést úspěšné zvládnutí takovéto situace. Smích ze mne odplavoval únavu a stres předcházejících minut a do mého těla se postupně vracely síly, které mě opustily v prvních okamžicích po přistání.
Když jsme se trochu vzpamatovali, uložili jsme člun na pláží nad čarou nejvyššího přílivu, našli Orkovu krosnu, schovanou mezi kameny a vydali jsme se na cestu ke stanici. Výjimečně jasná noc nám usnadňovala pochod vnitrozemím naší oázy. Jižní kříž krásně svítil a já jsem litoval, že neznám žádné další souhvězdí zářící na noční obloze. Atmosféra noci, obklopující dva podivné promočené chodce, trmácející se pustinou na opuštěném ostrově, mě naplňovala zvláštním pocitem, který přehlušoval vše ostatní. Cítil jsem, jak se moje duše rozpouští v černé tmě a vanoucím větru a já se na okamžik stávám součástí celého vesmíru. Bylo mi líto, že ten okamžik nemůže trvat věčně a skoro jsem se obával chvíle, kdy spatřím osvětlené okno naší stanice. Se spatřením záře vycházející z okna onen pocit opravdu zmizel a já si znovu uvědomil svoje tělo, promrzlé, unavené a toužící po teple a odpočinku
|